Ať už se nám to líbí, nebo ne, schody se staly nezbytnou součástí našich životů. Naprostá většina z nás po nich chodí každý den, ať už doma či v zaměstnání. Zvykli jsme si na ně tak, že je již prakticky nevnímáme.
S tím nám pomáhá i naše svalová paměť. Díky ní totiž na chůzi po nich prakticky nemusíme myslet, a to především díky tomu, že jsou dnes schodiště standardizovaná. To znamená, že mají stejný počet schodů, a i jejich hloubka je stejná. Není tedy divu, že jim prakticky nevěnujeme pozornost.
Co se ale stane v případě, kdy budou schody poněkud atypické? Příkladem zde může být točité schodiště Fa-havlicek. S ním se naprostá většina z nás setkává skutečně jen zřídkakdy. Chůzi po nich tedy nemáme ani zdaleka tak dobře nacvičenou.
Většina z nás se na nich cítí poněkud nejistě. Najednou více přemýšlíme nad každým krokem, díváme se, kam pokládáme nohy, přidržujeme se zábradlí. Jak je to ale skutečně s jejich bezpečností? Jsou skutečně tak zrádné, jak se nám naše tělo snaží namluvit?
Popravdě řečeno, nikoliv, tedy pokud budeme zachovávat určitou opatrnost. Hlavní potíž je v měnící se hloubce schodu, což je něco, na co nejsme zvyklí. Zde totiž záleží i na tom, na kterém místě po schodech jdeme, zda prostředkem či při kraji. A tomu je proměnná, se kterou nejsme zvyklí počítat, a které je nutné přizpůsobit náš krok.
A právě naše nezkušenost způsobuje, že opravdu nejsou tak bezpečné, jako klasický typ, spolu s již zmíněnou proměnlivostí hloubky jednotlivého schodu.
Faktem je, že dnes je prakticky nepotkáme. Najdeme je většinou jen ve starých budovách, a to ještě těch honosnějších. Zde v minulosti sloužily buď k šetření místa, případně také k obraně, neboť nutily útočníky držet zbraň v levé ruce, zatímco obránce v pravé. A jelikož naprostá většina lidí jsou praváci, je jasné, jaká výhoda to byla.
Dnes však tento důvod opadl, a proto se také přestaly používat. Ty klasické jsou totiž nejen bezpečnější, ale především pohodlnější.